srpen 2005  Polonina Boržava       

volovec-boržava-mižhiria-koločava-buštyno

V zimě jsme začali plánovat první cestu na Zakarpatskou Ukrajinu a sháněli první informace, moc jich ale nebylo. Jedna celková mapa, malý tištěný průvodce a pár informací z netu. K našemu štěstí na jaře vyhrál Juščenko volby a zrušil víza pro EU, čímž nám odpadla největší komplikace.

Zvolili jsme vlak Praha-Košice-Čierná nad Tisou-Čop-Volovec, cca 20hod cestování. Z Volovce často popisovanou trasou pod tratí, proti potoku a ke kamenu nad hranici lesa kde jsme stanuli poprvé na poloninách. O cestě se píše, že jde o nejsnazší výstup na poloniny, ale ztuhlí z vlaku jsme se vyškrábali s vyplazeným jazykem (taky trochu bloudili) ke kamenu a začala padat tma. Naše první noc na polonině, krásná tichá a absolutně černá. S ránem se začaly trousit z lesa sběračky borůvek, tehdy novinka ale dnes jsou pro nás součástí polonin. Sbalili jsme stan a zásobu vody - voda je největší nedostatek polonin a v létě pokud není po deštích, bývá nejčastějším důvodem k sestupu do údolí. Kousek od kamene na jih je samostatný strom a pokud není velké sucho tak se dá u něj nabrat voda z pramene, dál už na hřebenech na použitelnou vodu nenarazíte. Další noc nás čekala na hřebenech a zrovna se hnala bouřka, ale naštěstí jí zadržel vedlejší kopec. Horko, voda došla a žízeň nás zahnala dolů do Mežhirii, slunce vystřídal liják a zabahněné cesty. Na konci města se nad námi se setměním slitovali krajané a nechali nás přespat na podlaze v rozestavěném srubu, díky jim. Dále přes Vučkovo, Kosí Věrch do Nehrovce. Na mapě byla trasa jasná ale s příchodem bouřky a lijáku na Kosím Věrchu jsme si s příchodem večerního šera prožili první pořádné bloudění. Přesně jak se nemá dělat, mimo cestu přímo bukovým pralesem, ale co jiného když se cesta ztratila. Zváleni od bahna a částečně po zadku jsme se skutáleli do koryta potoka, v tom nečase spíš říčky. Starat se o boty už nemělo cenu, stejně v nich bylo vody jak v tom potoce. Nad hlavou blesky, pod nohama říčka a kluzké kameny. S tmou nás voda vyplivla na louce u řeky hned u rozestavěného seníku, sice na podlaze štěrk a pár trámů, ale v tu chvíli to byl pro nás hotel. Ráno jsme se probudili se sluncem a po bouřce ani stopa. Dál nás čekala cesta přes Nehrovec do Koločavy, zase déšť a tak jsme nepohrdli možností složit hlavu v místní škole, vyšel na nás fyzikální kabinet za 2 dolary, prostě luxus, jen na záchod společně s ostatními Čechy co obývali vedlejší učebny a kabinety jsme museli na břeh řeky. Další den jsme se začali směrovat k návratu, ale zatím jsme netušili, že cesta po které jsme vyšli má poškozený most a nic nestopneme, tak nás čekalo třídenní putování 60km po silnici podél řeky, spaní u řeky v vrbičkách a ukončené nádražím v Buštyně, kde vlak naším směrem jel jen jednou denně (měli jsme štěstí, jel nám asi za 6 hodin). Pak už to byla hračka, pár přestupů a už sedíme ve vlaku z Čopu směr Slovensko.