srpen 2009 Stoj  

svaljava-sasivka-stoj-pylypec-nižnyj studenyj-věrchnyj studenyj-lavočne-slavske

V roce 2006 jsme při pohledu z Bužory na hřebenu Veliky Vierch se zalíbením sledovali Boržavu na obzoru, Stoj z jižní strany a plánovali, že někdy zkusíme tuto trasu. Vyšlo to na letošní rok. Přes Čop přijíždíme s rozedněním električkou do Svaljavy. Svítá a skoro nikde ani živáčka. Procházíme město a po silnici do Sasivky kde něco nakoupíme a už stoupáme, na konci vsi se dáváme cestou vlevo vzhůru do kopce a k večeru jsme na pastvinách. Další den míjíme rozpadlou salaš, držíme se vrcholu hřebene, kde jen tušíme cestu. V lese na hřebeni jsou ještě zbytky zákopů z války, je krásně, jen voda dochází. Bez ní by to nešlo, tak se Petr vydává do lesního údolí doplnit zásoby a k večeru jsme na Polonině. Vpravo pod námi jsou zbytky radarové základny, ale nechce se nám zas sestupovat k ní dolů, tak stavíme stan kousek pod vrcholem Stoje. Ráno nás mine pár náklaďáků co vyváží sběrače borůvek na poloninu a od jednoho řidiče dostáváme láhev vody co měl do chladiče (ujišťuje nás, že je pitná), v tom vedru se nám hned zásoby tenčí. Jsme na vrcholu, trochu to kazí binec po armádě, řada nádrží, základy po radarech a rozházené kusy laminátových kopulí po okolí. Tento výstup na poloninu byl zatím asi nejpohodovější, možná je to tím, že jsme nebloudili. Začíná se do nás opírat srpnové slunce, stín v nedohlednu, ale přechod po úzkém hřebeni na Boržavu je nádherný. Podél lyžařského vleku scházíme na severní stranu do údolí. Po silnici procházíme Nižnyj a Vrchnyj Studenyj, vycházíme na hřeben, začínají Beskydy a my opouštíme Zakarpatí. Na hřebenu nás chytá taková průtrž, že hned na místě stavíme stan, je sice odpoledne, ale co se dá dělat, aspoň se pořádně prospíme. Ráno sice neprší, zato z cest jsou bahnité potoky, procházíme Lavočne a k večeru jsme ve Slavske, na nás už moc civilizace, proto přespíme na kopci nad městem a druhý den končíme putování na nádraží.