srpen 2007 pikuj            

volovec-abranka-sčerbovec-pikuj-bukovec-volosjanka

A je tu další rok, jedeme ověřenou trasou do Volovce a tentokrát je naším cílem polonina Runa. Nakupujeme u nádraží a vydáváme se západně směrem ke Slovenským hranicím. Do večera není daleko, tak stavíme kousek nad městem v lese stan a v západu slunce se na obzoru rýsuje ostrá hora, cíl naší výpravy. Druhý den si trošku pobloudíme, ale díky tomu máme smaženici z křemenáčů, které nacházíme na cestě. Na první pastvině Petr nachází koňskou lebku a dá mi dost práce ho přesvědčit, že nemá cenu se s tím tahat a ještě projít hraniční kontrolou. Chvílemi jdeme po pastvinách a chvílemi po silnici podél řeky jen na mapě něco nesedí a i vzhled hory, která trčí jak kamenný prst neodpovídá Runě o které jsme četli, že je jako kupka sena. Po chvíli zjišťujeme, že nejde o Runu ale o Pikuj, no co se dá dělat, Runa nám neuteče, jdeme na Pikuj a poloninu nad Ščerbovcem. Cestou spíme na pastvině a další noc u Ščerbovce nad kterým ční polonina s horou která je úplně jiná, než známe z Boržavy, která je celá zaoblená jako když jí při pastvě olízala obří kráva. Tady jde o skalní trn s mohylou. Ráno jsme ve Ščerbovci, nikde nikdo jen jeden člověk a zrovna měl klíč od dřevěné boudy, kde byl místní krám. Necháme si natočit pivo (zatím nejhorší co jsme na Zakarpatí ochutnali) a kupujeme chleba. Později zjišťujeme, že to byl pro něho asi životní kšeft, protože cena byla vyšší než u nás doma a to ani cigarety neměl. Zato vesnice je zatím nejkrásnější jakou jsme tu kdy viděli. Vycházíme na výstup na poloninu jen cest je mnohem víc než na mapě a tak se po chvíli ztrácíme, ve vedru, strašná stráň, bukový les plný listí, pod ním sypané kamení a po kolena šlahouny ostružin, vražedná kombinace. Naštěstí nebloudíme zas tak dlouho, nacházíme potok a u něj krásná cesta na vrchol což nám potvrdí i místní houbaři. Trochu se ošplouchneme, nabereme každý 5litrů vody a stoupáme, zas v tom vedru vypouštím duši, nějak tu neumí udělat pěšinu cik cak, ale vždy přímo do stráně nejkratší cestou. Nad hranicí lesa je pod cestou krásná studánka. Jsme nahoře sami nikde nikdo a nádherný výhled. Pod vrcholem na louce plné hořců stavíme stan, prostě idyla. V noci přišla vichřice, že se nedalo ve stanu spát, pořád ho nápory větru kácely na nás, aby se pak s oklepáním, jako když sežral něco nedobrého nebo dokonce odporného postavil do původní polohy. Usínáme dost dlouho po půlnoci. Krásné ráno nám brzy zkazí zjištění, že Petr večer ztratil foťák, tak si výstup na vrchol ještě několikrát zopakujeme a pak vzdáváme hledání, ještě nám zbyl jeden. Kus po hřebenech a pomalu nám dochází voda, tak sestupujeme do Bukovce, noc na pastvinách a po široké silnici, která z neznámého důvodu není na mapách, zakončujeme putování ve Volosjance, odtud vlakem přes Užhorod a Čop.