Pořád jsme jí obcházeli a letos i na ní došlo, polonina Krásná.

Z Prahy osvědčená trasa, vlak do Košic, bus do Užhorodu, maršutka do Mežhirie a nakonec bus do Siněviru. Dál to nejelo a tak nás čekalo projít celé údolí. První noc u řeky v Nehrovci, no spíš na smetišti, ale lepší místo jsme nanašli. Další na konci Koločavy u potoka. Už to není ta romantika, přejeme místním, že se mají lépe, ale většina roubenek je pryč, nebo jsou obloženy plastem, hodně nové výstavby. Se stavem před 14 lety se to nedá srovnat. Cestou do sedla doplňujeme vodu z potoka, každý 3 litry, ale ukázalo se, že je to žalostně málo v tom vedru. Ze sedla vede ceta přímo na poloninu, na mapě procházka, ale ve skutečnosti to byl jeden z nejhorších výstupů na poloniny. Cesta zarostlá, mistama jsme podlézali po čtyřech větve a stromy, a jak to na Ukrajině bývá, přímo do kopce. Zato polonina je nádherná, ale dost vlnitý hřeben, takže pořád se někam leze a voda ubývá. Další noc na jedné z rovinek a pod Klimovou jsme už bez vody, ke všemu všechny prameny v sedle jsou suché. Nezbývá než si stopnout Zil s borůvkáři do Usť Čorné. Po dvou hodinách na korbě jsme pod vrstvou prachu (aspoň není vidět, že jsme zelení hrůzou) v civilizaci. Další noc na smetičti u řeky a míříme do Krásné. Ještě jedna noc u silnice. V Krásné nás už zmohlo vedro a putování po silnici, tak stopujeme dodávku s rodinou do Tjačivu. Čekala nás asi čtyřhodinová cesta ve stoje autobusem, kde nebylo ani jedno otevřené okno a vedro na padnutí, pak ještě jedna hodinka z Mukačeva do Užhorodu a návrat přes Slovensko. Polonina Krásná je opravdu krásná, ale letošní suchý rok a vedro nás zmohlo, možná jsou to taky přibývající roky.