srpen 2014 Horhany 

Koločava - Německá mokrá (komsomolsk) - ruskij puť - popadia 1740 - malá popadia 1598 - parenki 1736 - osmoloda - lipovčina

Letošního srpna vyrážíme už na desátou cestu po zakarpatí za dost neklidné situace. Přes Micalovce a Užhorod se dostáváme autobusem do Mežhirie, kde narozdíl od minulých let nikdo nenabízí odvoz, jen taxikáři s nabídkou 170 hr. Naštěstí jede cca za dvě hodiny spoj do Koločavy. Autobus už slyšíme z velké dálky, to vrzání, skřípění a úpění brzd se nese údolím jak troubění stáda slonů. Zaznamenal to i řidič a zajíždí s námi na montážní jámu do nějakého dvora, kde s partou odborníků něco pod autobusem kutí. Asi s hodinovým zpožděním vyjíždíme směr Koločava, ale brzdy úpí stejně jak na začátku. Dokonce zvládly i sjezd ze sedla do Siněviru a tak se s soumrakem dostáváme do našeho cíle a na kraji Koločavy stavíme stan. Noční déšť pěkně rozbahnil cestu do sedla, kde v pauze sušíme stan a sestupujeme do Německé Mokré. Déšť i zvednul hladinu potoka se kterým se místy dělíme o cestu, ale celkem to jde. Dokupujeme zásoby a místní nás ujišťují, že ráno pojede plno nákladáků pro dřevo směr Chrest, což by nám ulehčilo cestu pod hory. Spíme kousek za vsí u minerálního pramene, (který jsme ale potmě nenašli) a další noční déšť ještě znásobuje bahno na cestách. Ráno se nám daří stopnout Zil a tak se pár kilometrů vezeme společně s několika borůvkáři, těch kilometrů bylo opravdu jen pár a tak asi 10km se brodíme bahnem po svých a zděšeně sledujeme masivní těžbu dřeva v okolí. V Chrestu už cesta, překladiště dřeva a řeka vytváří bahnitou plochu plnou zbytků dřeva a bezedného bahna ve kterém se brodí naložená auta. Čeká nás výstup na Ruskij Puť, podle mapy cesta lesem, ale ve skutečnosti po holých vytěžených stráních, kde se klikatí plno cest po těžbě. Naštěstí ušetřili pár stromů s turistickou značkou a tak k večeru jsme v cíli. V noci další déšť a ráno mlha jak na blatech. Kousek v lese na jižní straně pramení potok a tak po doplnění vody jdeme mlhou směr Popadia. Cesta je pěkná i když občas překáží polomy a počasí se taky vybralo. První kamenopády a stoupání docela jde, horší je to ale dál po průchodu kosodřevinou. Cesta už vlastně není, jen pár značek po volně sypaném kamení a k tomu do pořádného kopce. Naštěstí nás na vrcholu Popadie odmění ideální počasí a nádherný hraniční kámen z roku 1920. Už je odpoledne a rádi bychom někde postavili stan, ale okolo jsou jen kleče, kamení a pěšina na malou Popadiu, tak ji ještě zdoláváme a v sedle pod Parenki stavíme stan. Místo je pro táboření často používané a je tu i značená stezka k vodě. 800m je na ukazníku a někdo před osmičku vydrápal jedničku, asi měl pravdu, protože Petr se s vodou vrací asi za 1 1/2h. Přecházíme Parenki, kde jsou ještě krásnější výhledy, hlavně na Grofu, kterou už ale vynecháme a okolo turistického srubu míříme do Osmolody. Cestou ještě jedna propršená noc u potoka a vlastně i propršený celý další den. Poloprázdná Osmoloda moc přívětivá není, kor v dešti, ale nacházíme krám a na chvíli se natáhneme na podlaze v otevřeném domě, kde nad námi pořád někdo chodí a bouchá. Noc pod Osmolodou je dokonce bez deště, ale je zas pěkná zima. Přes Kuznineč se v další vsi dostáváme k mostu přes řeku, tedy spíš k tomu co z něho zbylo, ale chybějící část nahrazuje žebřík z koryta. Pak jdeme nádhernou cesou údolím směr Lipovčina, kde nás čeká poslední ještě studenější noc u potoka, ale máme plný ešus lišek, tak je večer ozdoben smaženicí. Ráno startujeme cestu zpět, ale neuváženě dáme na rady místních a autobudem po prašné cestě se po 2 hodinách dostáváme do Karlovčiny. Další rady a druhým spojem přijíždíme do Stryje, což je pěkné město, ale stále se vzdalujeme od Slovenska. Naštěstí nám jede vlak, jenže po necelé hodině nám sděluje průvodčí, že jedeme opačným směrem a blížíme se ke Lvovu, tak znovu výstup u prázdného a rozpadlého nádraží a tentokrát už opravdu jedeme vlakem směr Mukačevo a přes Čop domů. Zpáteční cesta se nám poněkud protáhla na 37h, ale zas to letos stálo za to.