srpen 2011 piškoňa    

siněvir-piškoňa-koločava-nehrovec-siněvir-berehy-siněvirská poljana-mežhiria

Je tu další rok a máme v plánu přechod poloniny Piškoňa a poté podle sil poloninu Krásnou. Měníme trasu a jedeme přes Michalovce. Všechno slušně navazuje a nemáme prostoje jako v minulých letech, dokonce v Mežhirii  bere řidič autobusu nás a ještě s pár místních svým autem do Siněviru. Skoro celou cestu z Prahy venku lije jako z konve, ale aspoň netrpíme vedrem. V dešti pelášíme do prvního krámu u silnice, dáme pivo a kafíčko, za chvilku je po dešti, blíží se večer, tak se vydáváme hledat místo na stan. Nakonec jediná trochu schovaná rovinka je na stropu válečného bunkru, krásné místo, jen moc nejdou zapichovat kolíky tož beton je beton. Je tu ráno a přes most u pily se vydáváme po značce na Piškoňu, celkem příjemná cesta ve stínu kterou si zpestřujeme odbočkou k jezeru Ozerce, které opravdu stojí za návštěvu. Na břehu v lese je i zachovalý poměrně čistý srub kde by se dala v nečase složit hlava. Dál cestou na poloninu potkáváme jen dva krajany na kolech, jinak nikde ani živáčka. Stavíme stan na začátku poloniny a zas ta krásná černá noc. Další den se kocháme krásným pohledem z hřebenů, jen to vedro by mohlo být menší. Po přechodu začínáme sestupovat směr Koločava, je tu značka, ale nějak jsme v lese přehlédli odbočku, za chvíli se pěšina zmenšuje, mizí a zas bloudíme. Nakonec to bereme přímo dolů, zas sypané kamení, listí a ostružiny. Když začíná být nejhůř tak narážíme na pěknou cestu u potoka. Jsme v Koločavě, noc na krku a nám nezbývá než přespat u řeky hned vedle plotu. Řeku známe z minula, je nádherná, ale až na hromady odpadků po březích. Když už jsme v Koločavě, tak navštívíme po sedmi letech Četnickou stanici, rozdíl je znát hned na první pohled a taky v nabídce, zatímco tenkrát měli k jídlu jen fazolovou polévku, tak teď je tu slušný výběr. Přes Nehrovec se obloukem po silnici vracíme do Siněviru a míříme na kafíčko do krámku, kde jsme byli před pár dny. Idyla skončila hned jak sedáme ke stolu, přisedá si k nám agresivní skoro dvoumetrový místní opilec, bývalý lampasák, co prý sloužil v Čechách a střídavě nám chce rozbít hubu nebo nás nechat zavřít, šermuje mi u nosu mobilem a ukazuje číslo na milici, kde má známé, s tím že na dvoudenní zavření se důvod vždycky najde. Naštěstí jsou s ním ještě dva a pořád nás uklidňují, že oni nám držku rozbít nechtějí. Dáváme si s nimi panáka. Venku se začíná stmívat, dva naši spojenci drží opilce rukama nohama, dokud včas nezmizíme, problémy s milicí nás opravdu nelákaly. Padla tma a nemá cenu pátrat po místě na stan, proto zalézáme na bunkr, kde už to známe. Poslepu stavíme stan a zas je ta stoprocentní tma, snad už bude klid. V noci se na nás přišlo kouknout nějaké zvířátko, ale jak přišlo, tak odešlo a my neměli zapotřebí vykukovat ze stanu co je zač. Už zas šlapeme kolem řeky, míjíme trosky vorařského muzea a po značce stoupáme směr ves Berehy. Nějak jsem podcenil mapu a nevšiml si, že je vysoko skoro 1200m n m. Krásná příroda, ale strašná stráň a začíná nám zas docházet voda, konečně jsme k večeru ve vsi a stojí opravdu za to. Zatím nejkrásnější kterou jsme viděli, jen se po chvíli ztrácíme v ohrazených uličkách. Naštěstí potkáme bábušku, pochlubí se plnými ranci hřibů, doplníme u ní vodu a směruje nás na cestu. Jen se vzdálí domky, stavíme stan, máme toho dnes docela dost, tedy hlavně já. Přes Siněvirskou Poljanu uzavíráme kruh do Siněviru. Cestou kolem nádherné řeky mi srdce krvácí z hromad odpadků na břehu, je neděle a tak jsou břehy plné místních i s auty a povalují se v těch odpadcích, děti trefují kameny petflašky co naházely do řeky a z každého auta vyřvává jiná muzika. Ze Siněviru šlapeme po hřebínku směr Mežhiria, vedro že se i koně na slunci povalují jako kožené vaky a v sadu nad městem stavíme stan na poslední noc. Ráno nás už čeká jen nekonečné cestování směr Praha.