srpen 2010 siněvir   

mežhiria-siněvir-komsomolsk-koločava-mežhiria

Na letošní rok jsme naplánovali trasu ze Siněviru na bývalou hranici Československa a po ní přes průsmyk Toruň do Slavske. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Vlakem přes Čop přijíždíme do Volovce a odtud autobusem do Mižhirii. Už start z Volovce stojí za to. Autobus se pěkně zaplňuje, k tomu srpnové vedro, tak už se nemůžeme dočkat až se dáme do pohybu. Autobus stojí na malém kopečku a už se hýbeme, ale k našemu překvapení bez motoru, nabíráme rychlost, řidič zařadí, pouští spojku a hned se všichni uvnitř přesýpáme jako brambory na valníku, jednou, dvakrát, třikrát, blížíme se k hlavní silnici a motor naskakuje, už jsem čekal potlesk od cestujících jako při hladkém přistání letadla a nic, ostatní to nechává v klidu, tak hlavně že jedeme. Rychlost nic moc, autobus kličkuje okolo děr v silnici jindy zas okolo krav a hlavně co jsme si už v minulých letech všimli, místní nemají z nějakého neznámého důvodu rádi čerstvý vzduch a po chvilce zavírají všechna okénka, vzduch houstne. Po pár hodinách nás vysvobozuje Mižhiria, dokoupíme zásoby, dáme si jedno na cestu a šlapeme po značené cestě směr Siněvir. Začínají krásné pastviny a uondaní cestou stavíme stan nad údolím. Ještě před setměním nás najdou místní děti co se vracejí s krávami z pastvy a jsme pro ně vítanou atrakcí. Přidává se k nim i starší pasačka Maria, každý se chlubí svojí krávou a my už se nemůžeme dočkat tmy a spánku. Ráno vaříme kávičku a hned máme návštěvu, Maria nám trochu zmateně přináší vzkaz z údolí, že tam v noci čtyři lumpové z Mukačeva podřízli kluka a teď je po okolí nahání milice. Ještě že se to dozvídáme až ráno, tak krásně a klidně se nám spalo. Scházíme do údolí a po bývalém náspu úzkokolejky se dostáváme až na hřebínek nad Siněvirem. Tam potkáváme skupinu krajanů na horských kolech. Scházíme do Siněviru a vydáváme se do národního parku, teoreticky se tam nic nesmí, ale všichni to dělají a hlavně krásnou řeku lemují pytle s odpadky. Ještě jednou potkáváme stejné krajany u řeky, ochutnáme jejich slivovičku a pokračujeme v putování. Míjíme odbočku na Piškoňu, zbytek vorařského muzea a po dvou dnech jsme na konci údolí. V noci je taková zima, že se nám kouří od pusy. Teď najít cestu na bývalou hranici, nechali jsme se zlákat pěšinou do stráně, ale ta asi po dvou hodinách mizí a my stojíme po pás ve vysoké trávě všude houštiny a polomy. Hranice má být na hřebeni, tak se příštích několik hodin prodíráme přímo do kopce. Skoro na vršku lesnatého hřebene nás však čeká překvapení, narážíme na pytláky, jeden s puškou přes rameno rychle balí ranec u ohně zatímco druhý nás jistí z povzdálí namířenou puškou, lekli se nás asi stejně jako my jich. V nás je malá dušička, ale děláme že za námi ještě jdou další a mizíme v lese. Kvapem se spouštíme z kopce, cesta nikde až najdeme potok, tak se vydáváme vodou po proudu. Po chvíli je ale koryto plné smrkových polomů a klád. Cestou vyplašíme několik tetřívků. Je odpoledne když se dostáváme na cestu, na kládě u ohně sedí starší muž co tvrdí, že jde na borůvky, ale když se loučíme sáhne za kládu a zamává nám puškou. U malé pěšiny do stráně je dřevěná šipka s nápisem co na mapě nenacházíme a údaj dvě hodiny, snad je to ztracená cesta na poloninu. Nebyla, to ale zjišťujeme až večer když cesta mizí, ještě druhý den se zkoušíme dostat k vrcholu Popadia, ale mimo cestu to vzdáváme, vracíme se k cestě v údolí (na mapě značené jako silnice) a podél potoka po 20km docházíme do Komsomolsku. Po několika domech nacházíme krámek s rozestavěným pensionem a velmi příjemnými majiteli. Nakonec stavíme stan na jejich zahradě vedle zaparkovaného Zilu. Ráno se loučíme v krámku (k zastávce všem doporučujeme) a jdeme cestou, která je sice na mapě značená jako silnice ale vede potokem a je sjízdná leda tak pro Zil, přes sedlo do Koločavy. Tam nás místní nakládá do kombíku směr Mežhiria, po chvíli je nás v autě osm i s řidičem plus naše bágly, Petr sedí v kufru ale dojeli jsme. V Mežhirii jsme letošní pochod plný bloudění ukončili.