srpen 2012 Kamienka

Mežhiria - sedlo pod Kamienkou - Kamienka - Lopušné - Toruň - Prislip - Zavidka - Slavske

Za teplotního rekordu (v Praze přes 40°C) vyrážíme vlakem směr Michalovce. Jak už se stává pravidlem, mění se jízdní řády a nenavazuje nám autobus na Užhorod, tak nás čekají 4 hodiny čekání v Michalovcích. V Ostravě přitupuje čtveřice montérů z Trebišova a po pár borovičkách cestou u stánku a taky něčím z našich zásob, vzniká v kupé velmi přátelská atmosféra. Přečkáváme vedro na nádraží a autobusem chytáme poslední spoj z Užhorodu do Mežhirii kam se setměním přijíždíme. Naštěstí známe z minulého roku kousek za městem místo v sadu pro stan, který už stavíme potmě. Ráno zbývá dokoupit zásoby a pokračujeme cestou k sedlu pod Kamienkou. Cesta vede údolím podél potoka což využijeme ke smytí vlakové špíny po cetování a k večeru jsme na hřebínku nad Siněvirem. Stavíme stan u zbytků stavení a kocháme se pohledem na Kamienku, ale až ráno zjišťujeme, že sedlo zas tak blízko není, ale aspoň tam je na parkovišti stánek s pivem. Stejnou radost jakou máme ze stánku má z naší přítomnosti a hlavně z našeho špeku místní pes, který se od nás ne a ne odloučit. Asi po kilometru začíná stoupání na Kamienku (dokonce značené) a my musíme zahnat nového čtyřnohého kamaráda, který očividně nechápe změnu v našem chování, ale aspoň trefí domů. Začátek cesty se moc nepovedl, kolmá, kamenitá a ještě rozježděná od dřevařů kopíruje kraj sjezdovky, ale časem se mění v pěšinu mezi četnými polomy. Asi ve třetině stoupání je upravený pramen, kde i v letošním suchu doplňujeme vodu a za občasného deště stoupáme a není takové vedro. Celkem jsme v časové tísni a tak se na hřebeni Kamienky držíme značené cesty a neodbočujeme na samotný vrchol. I tak jsou krásné výhledy a nádherný hřeben porostlý kleči ve kterých je prosekaná cesta. Přespíme na louce pod hřebenem a ráno se ve vedru vydáváme po čerstvých pasekách a sítí cest vyhrabaných buldozery do údolí. Takové masivní kácení jsme ještě v Zakaratí neviděli a do nových cest si už většinou našla cestu voda, tak skáčeme po kamech a brodíme se bahnem. Ve spleti údolí nám naštěstí poradí místní jinak bychom se asi nevymotali. Na jednom překladišti dřeva pokrytém bahnem nám dřevař poradí s cestou a napojujeme se na novou prašnou silnici po které vede značka k siněvirskému jezeru. My volíme opačný směr na Lopušné a s nami se vydává náš další čtyřnohý kamarád, pes dřevaře. Krásný pes a ke všemu taky turista, podle toho že nám jde stále v patách. Po pár kilometrech ho musíme taky zahnat, lehá si na kopeček u cesty a jak se vzdalujeme tak nás stále sleduje s nešťastným výrazem, že už nesmí dál s námi. V Lopušném máme už v nohách asi 25km, tak stavíme stan hned u řeky. Do Toruně je to kousek a u kostela na křižovatce nacházíme krám s luxusním posezením na terase nad potokem. Výborné černivské pivo a dokonce dostáváme od majitelky horkou vodu na vajíčka, která si vaříme na podlaze terasy. Prohlédneme si místní poštu a za chvíli jsme v Prislipu, je to snad nejkrásnější vesnička jakou jsme doposud viděli. Koukneme do dvou krámů a v tom druhém se seznamujeme s majiteli, velmi přijemní lidé a dokonce nám stopnou koně s kládami, že nás asi kilometr popoveze. Nakonec to je o dost dál, kočí se chce předvést a tak létáme nad kládami a jen tak tak držíme batohy. Dojem z vesnice nám kazí noc, když se kus od našeho stanu skutálí auto s rodinou ze stráně a nepřežila to manželka nebo dcera. Ráno v pochmurné atmosféře míříme do vsi Zavidka. Je to hodně opuštěný kout s jedním krámem a dřevěnou školou kam vede jen prašná cesta. Trochu si pobloudíme lesem a jsme na bývalé hranici, kde je fajná daroha jak říkají místní. Na kraji poloniny stavíme stan. Celou noc prší a ráno je mlha, vítr a mrholení. V tom marastu procházíme celou poloninu až k horní stanici lanovky nad Slavském. Ve spodní části už probíhá výstavba hotelů, ale na slušnou silnici prozatím zapomněli. Nakonec po 26km stavíme stan nad hřbitovem kousek od centra. Ráno se nám podaří chytit rychlík Oděsa - Užhorod a vyrážíme na cestu k domovu.